Bukatynka. Živé muzeum v opuštěných domech

Život Aľoškiných je neustálé umění, o něhož se s radostí dělí se všemi zájemci, obzvlášť s dětmi. Mají svoji filozofii, které mnozí vesničané nerozumí. Avšak právě ona přitahuje k tomuto místu spoustu lidí. Mnozí za nimi přijíždějí do Bukatynky, kde je Oleksij ve lněném oděvu, bosky a trochu rozcuchaný s úsměvem na tváři vítá.

Tento příběh je o schopnosti ve všem vidět krásu, o rozvoji umění, učení se autentičnosti, ochraně přírody a úctě k ní.

Bukatynka

Bukatynka se rozkládá na břehu malebné řeky Murafa uprostřed podněstřských kopců. Do centra okresu je to 30 kilometrů a autobusy sem nejezdí moc často. Žije tady více než 100 osob. Nachází se zde také základní škola, na které rodina Aľoškiných učí děti být v harmonii s okolím. Nyní je zde celkem 17 žáků.

Bukatynka je známá svou neopakovatelnou krajinou — vyčnívají zde nad zemský povrch kamenné pozůstatky z období formování planety, starověkých sopečných výbuchů, oceánů, moří a pouští.

Oleksij vypráví:

„Tady se nachází hodně přírodních, architektonických a kulturních památek z dob paleolitu, mezolitu, buho-dnistrovské či tripilské kultury, neolitu, ze slovanské doby, staroruského období a z dob kozácké slávy. V roce 1985 se zde konal celosvětový sjezd geologů. Tehdy se sem sjeli vědci z celého světa: Ameriky, Austrálie, Afriky, Asie, Evropy, aby se mohli podívat na unikátní jev — jak se utvářela zkamenělá zemská kůra na povrchu naší planety a také aby mohli prozkoumat vrstvy, které se v důsledku katastrof neposunuly tak, jak tomu bylo na jiných kontinentech.“

Mezi místními se zachovala legenda o kozákovi Bakotě, kterému se spolu s matkou podařilo s zachránit před Turky a Tatary tím, že se ukryli v podzemí.

Bukatynka kdysi byla jedním z center kamenictví. Podle Aľoškiných se zde v roce 1916 tímto odvětvím zabývalo přes 300 osob. Vydávali zde katalog kamenných výrobků, které ukazovali lidem z okolních vesnic a měst, a také z Besarábie, Volyně, Kyjiva a dokonce i Vídně. Byly to zejména výrobky nezbytné pro každodenní život, jako jsou brousky, mlýnské kameny, pítka pro dobytek, necky, stoly, sloupy, kříže, náhrobní desky a pomníky na míru. Kromě toho také opracovávali kameny na stavbu domů. Avšak s rozvojem vědy a techniky začalo kamenictví jako odvětví postupně upadat.

Snaha zachránit tradici kamenictví a shromažďovat předměty tohoto starobylého odvětví a umění bylo jednou z příčin, proč si rodina Aľoškiných jako bydliště zvolila právě Bukatynku.

Stěhování z hlavního města

Ljudmila je původem z Minsku a Oleksij z Kyjiva. Mladí sochaři a umělci mohli zůstat ve městě, vybudovat zde úspěšnou kariéru a stýkat se s kolegy na výstavách a sympoziích. Zvolili si však úplně jiný život blíže k přírodě, na vesnici, kterou Ljudmila považuje za rodnou. Odsud totiž pochází její otec, babička a prababička a od malička zde trávila letní prázdniny.

Oleksij vystudoval na fakultě výtvarného umění Kyjivského institutu umění sochařství, Ljudmila je absolventkou uměleckoprůmyslové fakulty Běloruského institutu divadla a umění. Na stáž odjela do Korostenské továrny na výrobu porcelánových výrobků, kde se s Oleksijem seznámili:

„Byla ostříhaná nakrátko, měla takové divné kalhoty a nesnášela vodku. Říkal jsem si, že je to opravdu divná holka. Dávala nám přečíst svoji poezii a kreslila labutě: jedna lítala, druhá seděla u rybníka a čekala. A pak říká: „Sice zde máme kameníky, ale chybí nám lidové sochařství, jen samé Řecko a Michelangelo“. A tak jsme začali hledat. Opravdu tady lidové sochařství nemá žádné kořeny? To není možné! No, byl to asi rok 1978…“

Avšak novomanželé se na vesnici nepřestěhovali ihned. Nějakou doby bydleli v Minsku, ale později pochopili, že chtějí tvořit a bydlet blíž k přírodě. Do Bukatynky nejeli za pohodlím, které ani časem nezískali, chtěli něco víc, našli zde vlastní filozofii a tisíce vděčných lidí, kteří už po 40 let Bukatynku navštěvují, přebírají jejich myšlenky a objevují nová místa:

„Tady máte bungee jumping, řeku, vzduch. Právě kvůli tomu jsme opustili Kyjiv a Minsk, pro nás je hlavní příroda, nikoliv to, co jsme vybudovali ve městech.“

Nejdřív bydlel manželský pár v zemljance, protože všechny domy na vesnici byly obsazené, později jim rodiče pomohli postavit dvoupatrový dům a dnes zde žijí s pěti dětmi, které se také vydaly na tvůrčí cestu.

Písečné umění

Rodina Aľoškiných přeměnila Bukatynku ve skutečnou galerii pod širým nebem. Jejich sochy lze spatřit všude, každá z nich je odlišná a má vlastní význam. Na Ukrajině můžete nalézt více než 150 jejich děl.

Oleksij vypráví, že velký vliv na tvorbu má místo a podmínky, v nichž pracuje, proto je Bukatynka pro něj ideálním místem. Jsou zde skály, hodně písku, lesy a řeka. Není tu mnoho lidí a má to tu svou dávnou historii.

Krajina kolem Bukatynky je sama o sobě umělecký díl a příroda je často součástí jejich soch:

„Před mnoha lety zde byla poušť a právě díky písku z eolových sloupů vytvořil vítr tyto sochy. Jen tak unášel zrnka písku, která se srážela, a tak tyto skály vznikly.“

Podle Oleksije se na území Bukatynky rozvíjela kultura buho-dnistrovká, později trypilská a čerňavská. Tyto dějiny lze stále spatřit na povrchu země. Součástí Aľoškiných děl tak jsou lebky, kosti, hrnky či zbytky nádobí, které navíc získávají nové významy:

„Na tomto místě slunce vychází a zapadá. A právě jeho pohyb před devíti tisíci lety pozorovali první osadníci této oblasti, nejstarší sídla buho-dnistrovské kultury. Zachovali se nám všechny fresky a střípky. Jsou to primitivní věci, avšak jsou součástí našich dějin. Kráčíme po jejich střepech a hrobech, proto na tote všechno tak pečlivě dohlížíme.“

Oleksij říká, že na území Ukrajiny je hodně krásných míst, kde lze pocítit energii tisíciletí. Zároveň se domnívá, že je třeba mít touhu pocítit to a být naladěný na vlnu, odkud přichází klid, moudrost a víra:

„Učíme se od přírody, která je také velkým sochařem, porozumět její harmonii, je totiž sochařem i sochou zároveň. Je tam takový reliéf s názvem Polibek. Když jsem ho spatřil, byl jsem velmi překvapen, byl to skutečný objev. Lidé si kladli otázku, jak mohl Bůh stvořit něco podobného? Právě, nemohl to být člověk. Člověk do toho nezasahoval, žádné ruce, žádné myšlenky k tomu nepřiložil.“

Z domů muzea

Když v sousedství prodávali staré domy, jimž chyběli majitelé, rodina Aľoškiných je koupila a proměnila v muzea. Zde se nachází dům, kde se věnují stínovému divadlu a kreslení pískem na skle. Je zde také muzeum hrnčířství se stovkami džbánů, sudů a kumánů shromážděných během cest po Podněstří a také muzeum starožitností s malovanou pecí. Mají zde také domeček s rodinnými výrobky z kamene, dřeva či hlíny, dále pak papírové vystřihovánky, pysanky (tradiční ukrajinská velikonoční kraslice — pozn.red.), malířské a grafické výrobky. Uvnitř jsou výtvory vycpané senem a na povrchu ozdobené obrázky pohádkových rusalek, trypilských kol a podolských květináčů.

Označení muzeum je pomyslné, jelikož vstup je zdarma a člověk si zde může na vše sáhnout, se vším si hrát a zároveň tak pomáhat s výzdobou. Pan Aľoškin říká, že neví, jestli má cenu tohle zařizovat jako muzea, protože v takovém případě se hodně věcí může změnit. Přiznává také, že se po několika televizních reportážích objevili lidé, kteří měli zájem o koupi těchto domů. Avšak toto místo zůstává vzacným tím, že tady tvoří právě tito lidé.

Oleksij říká, že je také důležité vytvořit podmínky pro dětskou uměleckou tvorbu. Proto se v jednom domě mohou děti naučit kreslit pískem a čím jsou mladší, tím jsou ve tvorbě svobodnější:

„Kdyby byl v každém domě batoh, stan a sklo pro kreslení pískem, děti by samy začaly malovat a vymýšlet, a projevovat tak svou fantazii.“

Právě dětská díla tvoří velkou část výrobků v jednom z muzeí. Oleksij se usmívá a říká, že dětí, které za nimi přijíždějí, si velmi často vybírají hračky a výrobky vytvořené právě dětmi:

„Vždyť jsme umělci, absolvovali jsme školy, ale děti si vybírají lidové, dětské hračky. Vyrábí se jinak. Nedávno tam bylo čtrnáctiměsíční dítě, které výrobek políbilo. Jak vědělo, že výrobek je potřeba polibit a ještě který konkrétně? Lidé, kteří tam stáli, byli šokováni. Dělají to intuitivně, tak, jak jim to napovídá jejich vnitřní hlas.“

V pokoji s hračkami jsou vystavené předměty z různých dob: od Barbie a želvy Ninja až po starožitné sádrové a hliněné hračky. Hodně těch věcí našla rodina Aľoškiných přímo na zahradě. Oleksij si myslí, že to, s jakými hračkami si dítě hraje, napovídá o tom, co z něj vyroste. Jejich děti si hrály zejména s přírodními hračkami, což ovlivnilo rozvoj jejich fantazie:

„Nebyl tam žádný plast, samopaly nevypadaly jako ty skutečné. Je potřeba si více představovat. Ty to nacházíš, já si to představuju. Vypadá to jinak, odlišně. Ale dítěti se to takhle nezdá. Říká: “Tohle je nějaký dinosaurus, no, nebo něco takového”. Hračky nás inspirují. Teď už ale nežijí ti, kdo vytvářeli píšťalky. Ty se vždycky na svátek sv. Pantaleona prodávaly na trzích. A tak si je děti mohly koupit a hrát. Ale kde jsou teď? Žádní takoví mistři už nejsou, všechny takové věci se vytrácejí. A to nové je nějaké rafinované. Avšak v tomto prostředí jsou hračky úplně jiné. Jiné jsou i v 9. nebo 12. patře v paneláku. Dříve ty hračky byly různé. Avšak abyste je mohl vytvářet, je potřeba bydlet tady na venkově.“

Soustředit se na jednu věc je v muzeích Aľoškiných velmi složité, je zde hodně drobných detailů, které překvapují, působí silným dojmem a dokonce i baví. Spatřit vymalovanou lebku zde vůbec není zvláštností. Pro rodinu je důležitý každý prvek, každá část hrnku nebo kost nalezená v písku. Jsou přesvědčeni, že se všechno kolem nás dá vyzdobit. Vypráví nám také, proč lebky nejsou děsivé:

„Koňská, stejně jako kravská lebka, byla kdysi talismanem, který umisťovali do koutů budov. Věrný přítel kůň odešel na onen svět, a tak lze na něm kreslit a přeměnit neživé v živé. Člověk se přestává bát, ve chvíli, když je už vyzdobená. Existují národy, které maluji na zvířecích a lidských lebkách. Měli radost, když člověk umřel. Čestný člověk prožil život a odešel jako hrdina pro kmen nebo třeba vesnici. Není důvod plakat a truchlit, jen radovat se. Proto k tomu přistupovali jinak a oslavovali. My se toho ale bojíme a máme strach.“

Oni malují opravdu na všechno, od hlíny, kamene a dřeva až po kamínky nebo šnečí ulitu:

„Vyzdobit a udělat tak z toho umění lze i takové opuštěné domečky malých šneků. Tedy neživé proměnit v živé.“

Avšak Oleksij říká, že nyní se umění stalo spíše dekorativním, kdysi ale bylo posvátné:

„Každý symbol, ať už kříž nebo Perunova hvězda (slovanský symbol — pozn.red.), měl vlastní význam a používal se jako modlitba. Pak se ale stal dekorací. Měl tedy posvátný význam, kreslili je tak, aby je nikdo neviděl, a kříže nosili tak, aby byly skryty; aby jejich jméno nebylo známo a aby lidé nevěděli, jakým způsobem se brání.“

Místní nejdřív takovou „zábavu“ vnímali negativně, když ale pochopili, že to dělají zejména pro děti a jejich činnost nikomu neuškodí, navíc dělá vesnici atraktivnější, uklidnili se.

Děti jako umění

Velkou část svého života věnovala rodina Aľoškiných učení dětí ve školách. Během deseti let chodili do školy do sousední vesnici Vyla Jaruzki vzdálené 4 km a vyučovali také v Bandyšivce.

V Bukatynce se škola otevřela až v roce 1993. Vyučovali zde malbu, kresbu, dějiny a zároveň vyprávěli dětem legendy Bukatynky, učili je ručně vyrábět motané panenky, zdobit pysanky, lepit a vyřezávat papírové vystřihovánky. Donedávna Oleksij učil na místní škole dějepis, právo a tělesnou výchovu, Ljudmila vedla kroužek vyšívání a učila studenty kreslit a manuální zručnosti. Avšak kvůli nedostatku požadovaného počtu dětí školu uzavřeli. Nyní ale chodí do školy v sousední vesnici:

„Co je to škola? Nejsou to plastová okna, počítačové třídy či záchody. Co to je? Jsou to učitele, kteří mají tu vnitřní energii. Proč lidé bez takových oken a počítačů vyrůstali čestnými a slušnými patrioty? Tady žádné tyto úspěchy neudělají člověka hodnějším. Rozhodně ne.“

Již od dětství dávala rodina Aľoškiných vlastním dětem hodně tvůrčí svobody. Ty pozorovaly otce a také nechávaly stopy v písku. A tak mohly fantazírovat ve velkém. Umění jim nikdo nepodsouval, nenutili je tvořit, dali jim ale příznivé podmínky pro rozvoj, svobodu a pocit souznění s přírodou:

„Kdo doma vysype písek? Bylo nám dobře ne doma, ale na písku. Hrali jsme si tam a spali jsme tam. Tvoříme, protože umění nás silně inspiruje a dává nám tolik energie. Kdo se zabývá hudbou, ten mě pochopí. Když jedinec tvoří, má velký nával energie a nic jiného nepotřebuje.“

Zásadní roli pro tvorbu podle umělce nehraje materiální část, ale ticho a klid, kterého je v Bukatynce dost:

„Nerušte toho spisovatele či hudebnika, protože když má v hlavě melodii a vy odvádíte jeho pozornost, ta melodie pak prostě nevznikne.“

Sám Oleksij vídal umění již od dětství. Jeho děda tvořil z hlíny. Říká, že viděl, jak chtěl slepit pec, ale udělal krávu. Jeho strýc byl sochař a pracoval s kamenem. Tvrdí, že takové pozorování uměleckých procesů dítě vždycky ovlivňuje, a proto pak vídíme celé generace umělců, cirkusáků a herců:

„Je nutné vytvořit takové podmínky, aby se tam člověk povzbudil. Nejdůležitější je ho inspirovat a pak bude do toho zapálený ještě víc. Nejde jen o zaplavení informacemi. Možná o tom pak bude moct vyprávět někde na výletě u ohně, bude v úplně jiných podmínkách, bude přemýšlet o vodě a teplu a u toho ho něco napadne. Řekne, že si na ten výlet vzpomíná. Většina dětí říká: Byly jsme na výletě, tam se ze mě stal člověk. Myslel jsem tam nejen na sebe, ale i na ty ostatní, abych je mohl nakrmit a postarat se o ně…“

Filosofie Aľoškiných

Ve tvorbě Aľoškiných lze najít spoustu pohanských a staroslovanských symbolů. Vyznávají kult živlů a přírody, zároveň lze ale v některých muzeích spatřit i ikony. Oleksij na tom nevidí nic divného a říká, že různá náboženství jsou jen různými pohledy na Boha. Porovnává znalost náboženství se znalostí jazyků a říká, že důležitou rolí při tom hraje filosofie.

Hlavním náboženstvím Aľoškiných je láska a cítí to každý, kdo přijede navštívit. Změny se také rodí z lásky, jen musíte začít u sebe:

„Postarej se nejdřív sám o sebe, zeptej se, zda jsi duchovně vyspělý a co se s tebou stalo. Pak už nebudou žádné spory. Ať už mezi rodiči, muži, ženami a i obecně ve společnosti, jinak po celou dobu ve světě budou propukat války. Pokud žádnou lásku nevyzařujete, nikdo vám ji nevrátí. Podobně jako echo, které je slyšet v lese. Poselství je důležité.Teprve pak nastanou změny.“

Hlavním je podle Oleksije pocit štěstí, který získali po přestěhování blíž k přírodě. Vypráví také, že nedávno ho navštívila jeho třetí sestřenice a skoro každý den — když viděla podmínky, v nichž rodina žije — se ptala, jestli je tady šťastný. Aľoškin se usmívá a zdá se, že se tady opravdu cítí šťastný, protože zde našel své místo:

„Každý člověk by si měl najít své místo, svou cestu, tedy manželku, děti a osud. Vytvořili jsme Bušu, ale vidíme, že to teď uhnulo jiným směrem, chápeš? Obchod, peníze, zkrátka všechno bylo v plném proudu. Ale to je úplně jiný směr, to není to, čím jsme my. Pokud s něčím začínáme, je třeba chránit dítě, chránit ženu, chránit sám sebe a svůj duch, ale my s tím začínáme a ono už se všechno odehrává bez nás. A to není to, co jsme chtěli, a co jsme si naplánovali, to umírá.“

Aby se člověk cítil šťastně, potřebuje málo — chtít se šťastným stát:

„Pokud se člověk nebude chtít stát šťastným, nikdy se jím nestane. Nechceš se učit, nebudeš. Pokud se nechceš vdát, nevdáš se. Je nutné mít touhu po štěstí.“

Pro Oleksije je umění neustálým pohybem, věří také, že umělec by měl žít v přítomném okamžiku a neustále něco hledat:

„Zdravotník informuje o problémech zdravotnictví, policista o problémech policie, zatímco vytvárník vám povídá o těch vlastních, co pro něj znamená být umělcem a jak nebýt obyčejným odborníkem.“

Aľoškin si proces tvorby vykládá po svém. Říká, že umělec je ten, kdo sklízí zlo s láskou:

„Pro uměleckou tvorbu je láska nezbytná. Pomocí ní likviduje zlo kolem sebe a tak vytváří lásku.“

Oleksij říká, že lásku si nelze koupit a má být všestranná jak k přírodě či vesmíru, tak k lidem:

„Lidé nerozumí tomu, že jsme propojeni s vodou a se vzduchem. Nemůžeme otrávit vodu a žít odděleně, tohle prostě nejde. Pokud jste něco takové udělali, rozhodně se vám to vrátí. I když ne vám, tak někomu jinému. Já jsem Oleksij a on je Ivan, nikdo z nás ale nemá pocit, že jsme v tom všichni spolu. Já, Ivan, Petro i příroda jsme částí jednoho celku. Ale každý chceme získat ten kus. Člověk necítí sounáležitost ani s vodou, ani s nádobou. Takhle to ale nemůže existovat, protože tvoří jeden celek — nádoba stojí na stole a do ní je nalita voda, takhle to funguje.“

Všechny problémy vychází podle Aľoškina z hlavy a filozofie. Věří, že ve chvíli, kdy se změní filozofie, změní se i člověk, a pak i celá společnost:

„Lesy nebudou zničené kvůli těžbě jantaru a životy lidí nebudou zmrzačené. Je to stejné. Lidský osud se jantaru podobá. Není ale známo, kdy se ten les zotaví. Ale proč? Proč? Lidé tam žili tisíce let a v nejlepším případě pálili jantarovou pec. Žádné pronásledování ale nebylo.“

Rodina Aľoškiných zasahuje do přírody minimálně. Je pro ně důležité udržovat vesnici v jejím původním stavu s atmosférou, která zde vládla již dříve a naplnit ji moderním uměním.

Ukrajinská příroda je velmi bohatá a pokud ten kontakt s ní ztratíme, ztratíme i duši. A najednou je to vidět — kácení stromů znamená ztrátu duše. Nejprve je potřeba sázet a pěstovat, teprve pak získáte respekt.

Někteří stále považují rodinu Aľoškiných za poustevníky, ale oni jimi zdaleka nejsou. Rádi přivítají každého, kdo cítí toto spojení s přírodou a ocení skutečné umění. Jejich rodina se neúčastní sympozií ani výstav, protože jejich domy jsou hotové projekty plné upřímnosti a víry v lidi. Každé léto pár vítá své děti, koupe se v řece Murafě a učí se hledat a všímat si umění „před nosem“.

Jak jsme natáčeli